Na volné noze

První den druhého roku třetí šestiletky. Pětiletky mě neberou. Ty zavání. Já jedu po šestiletkách. Dvě už mám ukončené, každou dost odlišnou. A z té třetí šestiletky mám právě za sebou rok. Baví mě, jak je rozjetá. A zaujalo mě, že výročí je zrovna na den humanitárních pracovníků (nemluvě o tom, že ten je letos po šesté). Já mám totiž lidi ráda. I když někdy tuto lásku sami ohrožují. 

Prvá

Nejdřív jsem byla šest let socka. Tohle slovo nemá úplně prvotně jasný význam, tak jen dodám, že jsem nebyla ani „socka – člověk bez prachů a budoucnosti“ ani „socka – hromadný dopravní prostředek“, ale čistokrevná sociální pracovnice. Ohromně mě to - k občasnému nepochopení ostatních - se seniory bavilo. A tahle zvláštní náklonnost mi v jiné podobě zůstala dodnes. Není to už tak intenzivní, ale se seniory jsem spojena stále. Protože když člověk chce, vždycky to nějak jde.

Druhá

Druhou šestiletku jsem strávila jako „matka domácí“. Byla to intenzivní láskyplná doba plná her a návratu do dětství. Ne že bych u mateřské/rodičovské nepracovala, to by asi nebavilo ani mě, ani děti. Ale zase se tomu pár lidí podivovalo. Já se podivovala těm, které se nezbláznily za ty roky doma. Přičuchla jsem k angličtině, kterou jsem měla ráda „odjaktěživa“, a to v podobě občasného překládání (probdělé noci) a doučování (hlídací babička). A bavilo mě to. A když o mě byl zájem, napadlo mě, proč utíkat zpátky do pevné pracovní doby a židle a nerozběhnout se do nejistého dobrodružství.

Třetí

A tak mi před rokem začala třetí šestiletka. Děti jsem se slzou v oku i pýchou v srdci vyslala do vzdělávacích zařízení a za podpory a povzbuzování (i obav) mého okolí jsem se vrhla na volnou nohu. Noční práce se přesunula na dopoledne a hlídací babička nemá na hrbu všechen proučený čas. Zájemců přibývalo, až jsem je musela začít odmítat, aby mě to ještě bavilo a měla jsem čas na ostatní. Takhle zatím stíhám rodinu, stíhám přátele, stíhám záliby a být trochu prospěšná. Nepotřebuju vydělávat majlant, přeju si být spokojená a mít život ráda – včetně práce. Dost lidí prý štvu jen tím, že jsem spokojená. Asi na veřejnost(i) málo fňukám. Ale když já si radši pofňukám doma.

Ohrožení života

Neodvažuji se označovat za včera oslavovaného humanitárního pracovníka, protože tam cítím podstatný přídavek onoho nasazení a ohrožení vlastního života. Těmto opravdovým patří moje velká úcta. To já nasazuji tak maximálně vlastní energii, čas a někdy nervy (ty mám ale celkem kvalitně vytrénované z druhé šestiletky). Přesto se občas pohybuji na hranici ohrožení života. Nehrozí sice zmaření života úmrtím, ale hrozí zmaření budoucnosti, zmaření snů. Sice i takové ponaučení bývá přínosné, ale jsem raději, když někdo projde klidněji základkou, dostane se na vysněnou střední školu, udělá na druhý pokus maturitu, nebo překoná nelásku k mému tak oblíbenému jazyku. Za vítězství také považuji, když se mi podaří přesvědčit věčné začátečníky, aby vytáhli zakopanou angličtinu z hrobu a vzkřísili ji s větším či menším množstvím lásky.

Nicméně…

Když to vezmu s lehkou nadsázkou, mám přeci jen s humanitární aktivitou co do činění. Sice lidé, se kterými pracuji, nejsou v životní nouzi, ale o humanitární aktivitu jde. A to dokonce v první řadě. Přece co je humanita? To je lidskost, člověčenství, láska ke člověku – a to všechno je moje pracovní know-how. Mám ráda lidi a ráda se s nimi posunuji dál. Moje nadšení bývá celkem nakažlivé (v pozitivním slova smyslu). Těší mě pak vidět jejich pokroky a postupnou radost změněnou z původní zoufalosti a jazykového nechutenství.

Nicméně doufám…

Otázkou je, že pokud mám za sebou jednu šestinu třetí etapy, co mě čeká v roce 2019. Ale to je až za tu zatracenou pětiletku, takže času dost, že… Třeba si šestiletku prodloužím. Anebo zkrátím, kdoví. Jediné, v co doufám je, že i když mě lidi občas zklamávají svou pro mě nepochopitelnou nedobrostí a zlostí, zůstanu přesto nadále a navždy lidumilkou. Jinak bych asi zklamala sama sebe.