Kdo má chřipku, ať zvedne ruku!

Většinou mě hromadné akce moc neberou, pokud nejde o nějaké dobro, které se mi líbí, nebo o aktivitu pro blaho budoucna a společnosti. Chřipkovou epidemii nepovažuji ani za jedno. Přesto jsem se přidala do klubu.  

Ruku nezvednu

Prvních pár dní bych se přesto do společenství nepřihlásila. Ne že bych se styděla, ale všechno mě bolelo tak, že bych ruku ani nezvedla. Pochopila jsem, co se myslí tím „bolí mě celé tělo“. A to jsem zvyklá chodit cvičit a to i několikrát týdně. Zapřemýšlela jsem, jestli jsem si tímto „sportem ku zdraví“ svojí chřipku nezapříčinila, buď na mě někdo prsknul, nebo jsem šla s nedofénovanou hlavou..? V každém případě pro jistotu příště půjdu ze cvičení s hlavou nejen čistou (při cvičení úžasně nepřemýšlím), ale i suchou.

Halušky

Začalo to jako sen. Celkem nevinně, když jsem v noci měla nezvyklé obrazce před očima. Přemýšlela jsem, jestli jsem večer předtím pila moc alka nebo málo nealka. Pokusila jsem se zamyslet, jestli jsem viděla, četla nebo slyšela něco, co by mi přivedlo sny, které by mi vydržely i po polovzbuzení do polobdění. Barevné mžitky před očima byly esteticky krásné, dokonce jakoby mne vedly správným směrem (do koupelny, na toaletu - jinam jsem se nevydávala, aspoň co já vím), ale přeci jen to bylo nezvyklé a dost matoucí. I během následujících hodin a dní jsem měla halucinace, potácela se mezi realitou a mimorealitou, takže mě ostatní členové rodiny poté museli přesvědčovat, co se dělo a co bylo jen v mé hlavě.

Happy Food

Stav se po pár dnech neschopnosti běžného pohybu a téměř nepřetržitého spánku začal zlepšovat. Za hlavní zlom pak považuji, když už jsem měla dost síly na to, abych roztrhla pytlík s piškotama (nikdy mě nenapadlo, že to může být taková fuška!). A taky se mi konečně chtělo jíst. To je znamení zásadní v naší žrací rodině u všech členů. Jak se někomu nechce jíst, něco není v pořádku! A jak se jídlo ztrácí rychlostí blesku, vše se viditelně vrací do zdravého normálu.

Ztráty a nálehy

Finanční ztrátu z nepracování přežiju, víc mě mrzí, že jsem přišla o několik hodně zajímavých akcí. A tentokrát jich bylo zrovna hodně pohromadě: kulturní vernisáž, historická beseda, přednášky o/pro seniory. Taky mi uteklo pár krátkodobých výstav. Ale, jak já naivně pořád hledám (a většinou i nacházím) ve všem špatném i to dobré, tak je fakt, že jsem si poležela a pospala. Jinak se spánku věnuji kolem šesti hodin denně a tentokrát jsem si tohoto nejsladšího, co podle pohádky máme na světě, užila až do přesycena. Ale dobré je, že po pár dnech jsem mohla kromě lehu zvládnout i čtení, a tak jsem konečně dočetla vánoční zásoby, na které doteď nebyl čas.

Léčba přírodou

A co člověka vyléčí do dokonalosti (relativní zdravotní)? Kromě slibovaných sedmi dnů nebo týdne v lehu je ještě jedna možnost. Taky si ji můžete zajistit – ač jistě neplánovaně a nechtěně – samy (ano, to „y“ je tam celkem najisto). Stačí, když v jakékoliv fázi své chřipkovitosti zjistíte, že vaše dítko má … chřipku. Máte okamžitě po chřipce.

Není nad Matku přírodu!