Stačila vám na srovnání (se) neděle? Taky jste zapomněli některé hodiny poposunout? A co hodinky ve vaší hlavě? Taky se odmítají posunout? Já se posunula. Nejen o hodinu. Posunula jsem se rovnou o celý rok.
Před pár dny to byl rok, co jsem sem napsala první blog. První celý rok, co jsem celý ustála na volné noze. A celkem pevně, jak si pyšně a možná nafoukaně píšu na vizitce. Rok, kdy jsem byla několikrát sražena k zemi a několikrát vzlétla. Srazila mě povětšinou vlastní naivita a optimismus. A povznášelo mě okolní (d)ocenění a optimismus.
Asi není nic špatného se občas vznášet lehce nad zemí a asi je úplně normální, že vás někdy něco/někdo srazí k zemi. Důležité je se vždycky z obojího otřepat do reality a nenechat se zblbnout ani pocitem dokonalého štěstí ani pocitem naprostého zoufalství. Prostě to ustát.
Někdy soukromě plesám a oslavuji ne svátky a výročí, ale docela obyčejné dny. Dny, kdy práce je tak akorát, aby mě lehce adrenalinově popoháněla. Dny, kdy si s dětmi s infantilním nadšením vykresluju omalovánky, skládám korálky nebo tančím. Dny, kdy nechodí žádné šokující zprávy. Dny, kdy se nedějí životní zlomy. Dny, kdy se mi nechce brečet ani bolestí ani radostí.
A tak přemýšlím, kam (a jestli vůbec) jsem se vlastně za ten rok posunula, když jsem se během něj pohupovala tam i zpět, a to jak aktivně, tak pasivně. No, posunula jsem se minimálně o pětadvacet blogů. Což je ve výčtu pořád lepší, než pětadvacet na holou. Napsala ta, kterou nezaujalo šílenství šedivých odstínů. Pak bych možná psala jinak…
