Sice slaví Jitka, ale chodí Mikuláš. A taky čert a anděl. Do školy se mnou chodila Jitka, která vypadala jako předobraz anděla. A rozdávala na počkání. Taky jsem znala Mikuláše, ten mi jednou dal ve třetí třídě pusu. Dobrovolně!
Nicméně svatý Mikuláš chodí a rozdává potěšení jen jednou do roka. A tak mě napadlo, že to zrovna sedí ke srovnání s někým, kdo se zas tak veřejně neoslavuje a neočekává. Protože dneska sice chodí Mikuláš se svou družinou, ale družiny i samostatní dobrovolníci chodí celý rok. A zrovna tento den slaví svátek. Je totiž mezinárodní den dobrovolníků.
O dobrovolnících si spousta lidí myslí, že „jsou divný“. Není přece normální, aby někdo něco dělal zadarmo, jen tak, někomu pomáhal, proč?! Určitě mají nějaký postranní úmysl. Hele a Mikulášovi se nikdo nediví, že rozdává. A to přitom víme, že nerozdává on, ale… Pšššt, moje dítě už sice dávno umí číst a přesto ještě věří.
Věří ve svět, kde existuje dobro. Věří v to, že je správné lidem pomáhat. Snažím se mu nezakrývat oči. Naopak ho podporuji, aby je otevřel na všechny strany. Vidí, co hrozného lidi dokážou, zná třeba příběh našich nedalekých Lidic. Ale zná i dobro, které lidi dokážou a umí dávat, aniž by za to něco na oplátku brali. Chodí se mnou občas navštívit tu „cizí“ paní, kterou prostě jen tak potěšíme návštěvou.
Většinou za ní ale chodím sama. Může se to zdát, kdovíco nedělám. Ale popravdě je to jinak. Přiznávám sobě i jí, že je to pro mě oddech. Uteču na chvíli z každodenních povinností. Dáme si kafíčko a popovídáme si. A vyprávíme si, že až bude hezky, vyrazíme ven. Aspoň na chvíli, protože i v sedě jí brzy bolí celý… no říkáme tomu záda. Těšíme se společně na jaro. Ono totiž cítit slunce na vlastní kůži není zas tak běžná věc, jak se může zdát.
Na Vánoce to bude právě rok, co zemřela paní, za kterou jsem chodila předtím. Byla taky „upoutaná“ na lůžku. V létě jsem jí vzala na vozíčku ven a stala se z toho krásná tradice až do babího léta. Umřela chvíli po devadesátých narozeninách. Umřela s tím, že si ještě užila sluníčko. Že se zasmála, když jsem jí vyprávěla, co jsem uplynulý týden zažila. Že jí srdce zaplesalo, když jí můj synek četl pohádku, protože vlastní vnoučata ani pravnoučata neměla.
Ano, jsou to běžné věci. Ale bez dobrovolníka by je asi nezažila. Ano, je to zadarmo. Ale ne, není to nadarmo. Ano, dáváme tomu svůj čas. Ale rozhodně to není ztráta času. Jsou to dvě obyčejné hodiny týdně. Kolik hodin týdně člověk promrhá? Zbytečnostmi od zdlouhavého nakupování, přes uklízení neukliditelného, po surfováním na internetu. Ano, i já takhle někdy samozřejmě mrhám časem, ale vždycky si ukrojím i čas pro „mojí dámu“.
Mojí současné dámě bude v lednu devadesát. Pevně věřím a doufám, že se společně dočkáme prvních jarních paprsků a vyrazíme ven. I tak už jsme stihly spoustu věcí. Je krásné, když přijdu a ona řekne: To není možný, to je telepatie, zrovna jsem na vás myslela! Tak ráda s ní nahlížím do starých časů, kdy mi vypráví, jak jezdili se psem zapřaženým do postroje, který táhl na kárce sud na vodu.
A tak svou kárku potáhnu dál. Stejně jako ostatní dobrovolníci, kteří jsou ne divný, ale jiný. Ale krásně jiný. Protože jim záleží na něčem víc. A proto se s nimi ráda setkávám. A proto doufám, že z mých dětí vyrostou lidi slušný, poctivý a neztratí víru dělat dobro. Jo, jestli to bude tímhle směrem, tak ať jsou klidně taky trochu divný.
