Nejmladší lidická žena

Letos oslavila devadesáté narozeniny. Když jí bylo šestnáct, byly vypáleny její rodné Lidice. Dnes je tomu přesně 74 let. Věk hrál v jejím případě osudovou roli. Bylo mi ctí a poučením popovídat si s paní Jaroslavou Skleničkovou. 

Být o pár měsíců mladší, byla by další na smutném lidickém seznamu zabitých dětí. Bylo jí šestnáct let, proto měla šanci žít. Prožít dospívání „v lágru.“ A poté žít se zkušenostmi a vzpomínkami z koncentračního tábora. Protože koncem války vše neskončilo. Napsala o svých prožitcích dvě knihy. Paní Jaroslava Skleničková, rozená Suchánková.

Už jen ze čtení Vašich knih jsem nedokázala klidně spát. Jak jste to dokázala Vy?

Moje poslední knížka byla napsána právě proto, že jsem v noci špatně spala a vzpomínala a vybavovala si vraždu nejen tatínka, kterému bylo 50 let, ale také vraždu mých spolužáků, vždyť oni vraždili ještě kluky - od 15ti let do 18 let jich bylo 15 nedospělých chlapců. To už jsem si nesměla vzpomenout  na ubohé děti, které nechali  spát na holém betonu bez podestýlky a jakékoliv přikrývky tři neděle, než je také plynem zavraždili. Při takových vzpomínkách už jsem  celou noc neusnula. 

Jak Vás napadlo se z nočních můr vypsat?

Dostala se mi do rukou kniha Polky Wandy Poltawské, která patřila mezi ty, na kterých dělaly pokusné operace na nohou. Byla to studentka medicíny, a když se po válce vrátila domů, tak jakmile usnula, vše se jí vracelo: lágr a operace s hroznými bolestmi. Bála se vůbec spát a nakonec se svěřila své profesorce a ta jí poradila, aby vzala tužku a papír a ze všeho se vypsala a tak vznikla její kniha "A bojím se snů". Když jsem si ji přečetla, zkusila jsem to také, a proto vznikla ta moje druhá kniha (Vzpomínky mě stále tíží) a já konečně dobře spím, protože jsem se ze svých  všech vzpomínek vypsala, abych si už nemusela vše, co jsem zažila a co mne tížilo, stále připomínat. 

Vy jste přitom ještě nedlouho před vypálením Lidic žila na Slovensku.

Tatínek  byl zaměstnancem  Všeobecného penzijního ústavu v Praze, který měl zotavovnu v lázních Luhačovice pro své pojištěnce a tatínek tam byl  zaměstnán jako šéfkuchař. Když ústav koupil ve Vysokých Tatrách v Novém Smokovci od Dr. Sontáka pro své nemocné pojištěnce tuberkulosní sanatorium, stěhovali jsme se v mých devíti letech (v roce 1935) do Tater a tam byl opět šéfkuchařem. V roce 1939, když byl utvořen Slovenský štát, musel tatínek Slovensko  jako Čech opustit. Protože ústav byl s ním velmi spokojen a počítal s ním opět po válce, že sanatorium dostane zpět a aby tatínek nenastoupil do jiného podniku, tak byl dán prozatímně do penze. Protože jsme měli v Lidicích dům a rodiče usoudili, že na venkově válku lépe přežijeme, tak jsme se tam stěhovali. 

Vy jste však mezitím už v Čechách byla.

Ano, když jsem se v devíti letech odstěhovala do Tater, chodila jsem do slovenské školy až do páté třídy. Byla to jen dvoutřídka. Prohlásila jsem, že chci chodit do české školy jako sestra, která chodila  v Praze do gymnasia. Tatínek měl vzdálenou sestřenici v Hradci Králové, požádal ji, aby mi zjistila v Hradci nějaký internát. Ona se nabídla, že si mne vezme k sobě, a tak jsem jela s tatínkem k tetě, kterou jsem vlastně neznala. Od jedenácti let jsem byla z domova. Teta byla nepraktická, a tak jsem se naučila vše si zařizovat sama, ať to bylo oblečení nebo průkazka na slevu na vlak. V Hradci jsem bydlela dva roky, než se naši vrátili z Tater.

Byli jste mimo Lidice několik let, bydlel v té době někdo ve vašem domě?

Ano, měli jsme celý dům pronajatý. Dole v kuchyni a pokoji byla jedna nájemnice, ve druhém pokoji, který měl z předsíně zvláštní vchod,  bydleli manželé s pětiletou holčičkou  a nahoře bydlela další rodina s malým synem a vedle pokoje  byla taková místnost se sraženou střechou, kde měli kuchyň. Tatínek jim řekl, že jim dává dva měsíce, aby si stačili najít jiné bydlení. My jsme odjeli do Potštejna, kde tatínek pronajal v jednom domku pokoj a kuchyň a se sestrou každý den v jedenáct hodin odcházel se sestrou od řeky Orlice, cestou nakoupili a tatínek učil Mílu vařit. Já s maminkou jsme pak za nimi přišly k obědu. Odpoledne jsme šli na procházku hlavně do sadu třešní, kde je hlídač prodával a my si vybíraly se sestrou každý den jiný druh. Po čtrnácti dnech tatínka odvolali do Luhačovic a maminka po třech týdnech prohlásila, že už se nájemníci odstěhovali a tak jedeme do Lidic, protože ona má vše v bednách a tak se tady nebude rozvalovat. I přes naše protesty jsme odjely a v srpnu jely za tatínkem do Luhačovic a po prázdninách se vracely do Lidic a tatínek za námi přijel  za měsíc. 

  (dvanáctiletá Jaroslava se sestrou a tatínkem v roce 1938)

Jak jste to měla se školou po návratu do Lidic?

Měšťanku jsem dodělávala na Buštěhradě, který je od Lidic 2 km. Pak jsem bydlela v internátě v Praze a chodila tam do obchodní školy. Ke konci dubna jsme dostali výpověď z internátu, který zabrali Němci pro babičky a dědy z Krče v Praze a tam si místo nich udělali vojenský lazaret. Dojížděla jsem tedy z Lidic do školy poslední měsíc a 9 dní. To, že jsem byla víc od rodičů, byla pro mne dobrá příprava na lágr, hned po půl roce jsem se v něm už zorientovala a věděla, kde uhnout a jak se zařídit, aby člověk přežil. 

Před odvezením žen do lágru jim byly odebrány děti. Jako matka musím nejvíc myslet právě na jejich pocity…

Nám se stále lhalo a situace šla tak rychle za sebou. Řekli nám, že jdeme na nějaký čas pracovat a děti pojedou pro jejich pohodlí napřed autobusem. To však k uklidnění nestačilo, tak bylo řečeno, že matky s dětmi do jednoho roku (těch bylo sedm) pojedou zároveň s dětmi. Tak to se trochu uklidnilo, protože si řekly, no ony na ty malé dohlídnou. Když nás odvezly k vlaku, tak těm matkám ty děti do 1 roku odebraly a odvezly je do Krče v Praze a matky do Terezína a ty za námi asi za dva měsíce přijely do lágru. 

Celou dobu jste nic nevěděli, je to tak, že naděje Vás držela i v těch nejhorších časech?

Ano, o Lidicích jsme nic nevěděly a Češky, které do lágru po nás přijížděly, byly hned  v "bádu", kde pracovaly Češky, upozorněny, aby nic neříkaly, protože jsou tam ženy z Lidic. A v dopisech někteří příbuzní psali, že "muži jsou podobně jako vy a děti psaly z Polska". Proto já měla tu důvěru, že táta se vrátí, byl šéfkuchař a tak jistě vaří pro SS a tím má dost jídla a také za jídlo získá léky i oblečení a spí ve vybraných blocích. 

Bloky byly rozděleny na lepší a horší?

To vše jsem znala z lágru, jak to chodí. Byly tři bloky vybrané, kde každá měla svou postel a jen dvě postele nad sebou a ne jako v ostatních blocích tři patra a plno blech ve starých slamnících, které se vůbec neměnily. Také měly ty vybrané bloky prostěradla a ložní prádlo i osobní se jim pralo. V prvním bloku bydlely kuchařky jak z kuchyně SS, tak z kuchyně pro vězně. Ve druhém bloku bydlely zaměstnané vězeňkyně, které měly na starosti sklady oblečení, které jsme musely vyměnit za lágrový mundůr. Třetí blok patřil lékařkám, sestrám a všem, které byly zaměstnány na lékařské ošetřovně.

Jak je možné, že se o hrůzném zacházení nikdo z “venku“ nedozvěděl?

Tyto tři bloky se předváděly Mezinárodnímu červenému kříži, aby viděli, jak je o vězně dobře postaráno. Také se jim ukázala operační místnost na lágrové ošetřovně, ale už se zamlčelo, že se tam provádějí pokusné operace na nohách zcela mladých zdravých Polkách a stačili takto zmrzačit 74 děvčat. Návštěva MČK tam byla asi třikrát a nikdy je nenapadlo, aby měli zájem vidět jiné baráky a v té době nesměl být žádný vězeň viděn. 

Jak k Vám, lidickým ženám, po válce přistupoval komunistický režim?

Po válce komunisti hned získali některé ženy, které měly jen pět tříd lidické školy a ty pak vedly Národní výbor a rozhodovaly, který dům kdo dostane. My jsme na Kladně bydlely jen dva měsíce, a pak se stěhovaly do Prahy, kde nám byl tatínkovým zaměstnavatelem v jejich domě nabídnut byt po Němci. Byla jsem ráda, protože jsem potřebovala dokončit střední obchodní školu (dnešní ekonomickou). Do Lidic jsem se přestěhovala až v důchodu. 

A v Praze jste poznala svého manžela, jak jste se seznámili a jaké měl on zkušenosti z války?

Byla jsem jednou známou pozvána do divadla a Mirek seděl vedle mne.  Nejdříve  jsme spolu  chodili jen jako kamarádi do kina a divadel, já po půl roce ve svých 21 letech šla na operaci (měla jsem vkloubený pravý kyčel) a on mne v nemocnici každý den v poledne, kdy sestry byly na obědě, navštívil a předávali jsme si vzájemně dopis, až se z toho vyvinula láska. Jako student kladenské průmyslovky byl totálně nasazen v Berlíně, kde po bombardování odklízeli trosky a hledali zasypané lidi anebo na ministerstvu zasklívali okna. Byl tam od podzimu roku 1943 a na jaře 1944 se vrátil domů na Kladno. V roce 1945 maturoval, pak studoval strojní fakultu Vysoké školy. 

Obdivuji Váš přístup k moderním technologiím, jak jste se s nimi seznamovala?

U první knihy (Jako chlapce by mě zastřelili) jsem psala na manželově počítači, ostatní přeposílání editorce a její poznámky, to už vyřizoval manžel. Editorka k nám dojížděla z Prahy v sobotu nebo v neděli, manžel pro ni jezdil autem na kraj Prahy do Šárky. Když byl manžel poslední rok už velmi nemocen, koupila jsem si iPad (ve věku 88 let - pozn. red.) a naučila se s ním pracovat a jeho prostřednictvím vše zařizovat, například objednávat obědy z místní restaurace. A nakonec tu druhou knihu jsem psala na něm. Nyní kdy jsem už sama, dcera nebo syn jedou na dovolenou do ciziny, tak jsem s nimi díky tomu denně ve spojení. 

Děkuji moc za rozhovor, přeji dodatečně vše nejlepší k devadesátým narozeninám, hodně zdraví a klidné dny i sny.