Utíkat ve správný čas
Vzali mě do basketbalovýho týmu. Čemuž se dodnes při osobním vyprávění směje každý. Ale zřejmě jsem už odmala uměla překvapovat. Protože mě při zápase málem přehlédli, tak jsem rychle proběhla mezi pomalu dvakrát vyššími děvčaty a než jim to došlo, měl náš tým jasnou výhodu. Ale na výsluní jsem se nehřála dlouho, brzy si na mě dávali bacha a já šla o sport dál.
Protože jsem kromě rychloběhu stačila i párkrát parádně povyskočit, namířili mě na sportovní gymnastiku. A v jejich dresu jsem vydržela několik let. Zřejmě i na správný pohyb je potřeba si počkat. Jak říkala moje babička „všechno má svůj čas“. Já na to zvedala oči v sloup a odcházela něco rychle uspěchat. Stejně tak zvedají oči v sloup moje děti při mých nevyžádaných radách.
„Ale já to myslela dobře,“ říkala (stejně jako dnes já) moje babička, zejména když dostala pokárání, že nás straší. Když jsme se totiž neustále ptaly, kde je maminka, tak nám odpovídala, že se běžela utopit do rybníka. Vyrůstala jsem v rodině plné nadsázky a humoru, ale vzhledem k tomu, že jsme opravdu bydleli přímo u rybníka a maminku jsem nadevše nejen milovala, ale i potřebovala, tak jsem z toho dostala tiky.
Teprve když jsem se po skončení vlastní dvojité mateřské poprvé po šesti letech vyčůrala bez „Mamíí, kde jsííí?!“, tak jsem pochopila, že vlastně svým způsobem svoji snachu bránila. Nebylo to jediné, co jsem pochopila až po letech. A nebylo to jediné, co jsem jí až po letech odpustila. Teprve když umřela, odpustila jsem jí, že si na bráchovu svatbu vzala kožich. I přes moje usilovné prosíky a protesty.
Přesto, že jsem vyhrožovala, že uteču. Pro mě to tehdy bylo to nejhorší, co mohla udělat. Pro ni to bylo to nejhodobóžovější, co si mohla vzít. Na mojí svatbě o sedm let později už nebyla. Sledovala to z druhého břehu a je otázkou, jestli přitom měla ten norkáč, nebo ne. Ale věřím, že si ho i v tom pařáku oblíkla. Protože měla svoji hlavu a stála si za svým. Stejně jako já, když jsem odmítla skočit.
Moje hlava nepřistoupila na salto z kladiny. Tehdy to bylo rychlé rozhodnutí. Maminka plakala. Radostí. Byla na mě pyšná, ale zároveň roky trnula hrůzou, že si rozrazím lebku nebo srazím vaz. Od té doby běhám. Ale jen krátké a nezbytně nutné tratě. Marně mě přátelé přemlouvají ke společnému přespolnímu běhu. Od kladiny dělám rozhodnutí celkem rychle, ale na běh ještě nedozrála správná doba.
„Všechno má svůj čas“, říkám jim a(č) vím, že to se mnou myslí dobře.
Tereza Cimburková
Vzpomínání se starostkou TĚCH Lidic
Dnes je to 76 let od vypálení obce Lidice. O rozhovor jsem požádala paní Veroniku Kellerovou. Osmým rokem je starostkou „těch“ Lidic. Ale není s obcí s tragickou minulostí spjatá jen pracovně, ale velmi osobně, rodinně.
Tereza Cimburková
S Taťánou o stáří a rodině
"Na konci záleží jen na tom, aby na Vás někomu záleželo." Toto motto by se dalo tesat do kamene. Rozhovor o životě se seniory a pro seniory s Taťánou Gregor Brzobohatou.
Tereza Cimburková
Stáří vpřed
Mikuláš má svátek dneska, ale chodil už včera. Stejně jako byl včera Mezinárodní den dobrovolníků. Ti ale chodí nejen jednou do roka. Svatý Mikuláš, proslulý svou štědrostí k potřebným, by měl dost radost.
Tereza Cimburková
Lidice: 75 let
Vzpomínky na vzpomínání lidických žen. Vzpomínky na porevoluční Lidice. Povídání o tom, proč je důležité uctít odvahu. Červnové povídání s Miroslavem Kalibou, synem lidické ženy, čtyřiadevadesátileté čiperné Miloslavy Kalibové.
Tereza Cimburková
Předpověď počasí
Není nad to stoprocentně vědět, že (ne)bude pršet. Dřív jsem spoléhala na světovou techniku. Dnes se spoléhám na kocoura domácího. Přestože bydlí venku, je zcela spolehlivý. Nebo možná právě proto. Příroda v čisté formě.
Tereza Cimburková
Nejmladší lidická žena
Letos oslavila devadesáté narozeniny. Když jí bylo šestnáct, byly vypáleny její rodné Lidice. Dnes je tomu přesně 74 let. Věk hrál v jejím případě osudovou roli. Bylo mi ctí a poučením popovídat si s paní Jaroslavou Skleničkovou.
Tereza Cimburková
Trend vymalovávání
Antistresové omalovánky jsou hit. Je to super už proto, že je co dávat k narozeninám téměř každému, kdo "nic nechce" nebo "už všechno má". Dárek v podobě vymalovánek a pastelek je prostě skoro sázka na jistotu.
Tereza Cimburková
Maminko, ty jsi slavná!
Není nad lásku mezi matkou a dítětem. Někdy dochází k porozumění. Někdy dochází k neporozumění. Zvlášť v kritických obdobích jako je první vzdor, druhý vzdor, předpuberta, puberta... no vlastně po většinu dětství. A dospívání.
Tereza Cimburková
10 vět, které neuslyšíte…
Jo, kéž by! Celé znění zní: 10 vět, které neuslyšíte rádi během zdravotního vyšetření, ale přesto dost možná padnou. Já z nich totiž taky málem padla, když byly řečeny. Ať už z úst lékařů, sester nebo pomocného personálu.
Tereza Cimburková
Balící zVolání
Už to máme za pár. Člověk se snaží zabalit dárky rychle, pokud možno hezky, nejlépe v jednom tahu a hlavně nenápadně. Není to vůbec snadná věc. Ať už za zády s dětmi jakéhokoliv věku, (pra)rodiči či zvířectvem všeho druhu...
Tereza Cimburková
VyPečenej advent
Správná hospodyňka už v dnešní době neskáče přes plot pro pírko. Správná hospodyňka se v současné době pozná jinak. Například tím, jak o adventu skáče přes plechy s cukrovím. A jestli má pět Pé!
Tereza Cimburková
Kdo rozdává dneska a kdo celoročně
Sice slaví Jitka, ale chodí Mikuláš. A taky čert a anděl. Do školy se mnou chodila Jitka, která vypadala jako předobraz anděla. A rozdávala na počkání. Taky jsem znala Mikuláše, ten mi jednou dal ve třetí třídě pusu. Dobrovolně!
Tereza Cimburková
Kdo se těší do školy?
...ten ať zvedne ruku... Hodilo by se dodat. Na dlouhou dobu je dnes poslední milé pondělí. Pro mnohé. Zítra začne školní rok a klasicky studentské odpočítávání do dalších prázdnin. Hledala jsem, jestli se někdo za škamny těší.
Tereza Cimburková
Štěstí ve hře
Přišel mi potvrzující mail. Gratulujeme, vyhráváte dvoudenní romantický víkend... Blablabla. Už mě to ani nepřekvapilo. Ne že by nepotěšilo, ale nebyla to toho léta nijak šokující zpráva. Hrála jsem na jistotu.
Tereza Cimburková
Odposlechy
Vydírání, temná tajemství, spiknutí... To všechno lze zjistit odposlechem. Cíleným či náhodným. Ten pro mě aktuální a nejnovější zněl: „Jestli to řekneš, povím, že jsi čurala v bazénu!“
Tereza Cimburková
Dvojnásobný Den otců
Den matek se u nás slaví už celkem tradičně. Den otců patří stále ještě mezi nováčky. Ale když jsou doma dva otcové a vychovávají dvě děti v pěstounské péči, tak si trochu oslavných slov zaslouží. A ode mne je rozhodně mají.
Tereza Cimburková
Lidice: jak to bylo, jak to je...
Rozhovor s pozůstalou po lidickém dítěti. Vzpomínky na babiččino vzpomínání. Jaké to bylo v rodině na poněmčení. A jak je potřeba nezapomínat a nechat vyprávění a vzpomínky putovat do dalších generací. Třeba jim to jednou dojde...
Tereza Cimburková
Den (nekompletních) rodin
Zdá se mi, že největším darem je, když se podaří rodinu udržet. Už ani nejde o to udržet ji dokonalou, zdravou, veselou, šťastnou, láskyplnou, ale prostě ji udržet v nezmenšujícím se počtu.
Tereza Cimburková
Přenašečka
Je to jedno z nejnáročnějších období. Ne-li to úplně nejnáročnější. A hlavní pocit z něj je: nekončící. Samozřejmě člověk (především žena) někde v hloubi ví, že to někdy prostě musí skončit, ale ono to po pár dnech až týdnech vážně vypadá, že už zůstanete navždy v jednom kuse. Těhotná navždy.
Tereza Cimburková
Posunuto
Stačila vám na srovnání (se) neděle? Taky jste zapomněli některé hodiny poposunout? A co hodinky ve vaší hlavě? Taky se odmítají posunout? Já se posunula. Nejen o hodinu. Posunula jsem se rovnou o celý rok.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 46
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 822x