Sovan

Nemám ráda škatulky. Možná to zní jako klišé. Možná to zní jako póza. Možná jsem jen pozérka, co má ráda klišé. Zajímavá škatulka. Jenže možná prostě úplně všechno nejde rozřadit a úplně každý nejde zařadit. Navíc trocha chaosu není podle mě občas na škodu. A možná je to i proto, že někdy těžko zařazuju sama sebe. Už jen takové režimové zařazení podle spánku. To by mělo být celkem bez potíží. Kdo je čilý v noci, je sova. Kdo je čilý po ránu, skřivan. Jenže i to se někdy zvrtne… 

V dětství jsem zcela ukázkově měla spolehlivě potřebu spát a nespat přesně opačně, než se to našim hodilo. Asi jako většina klasických dětí, které se snaží (prvotně nevědomě a posléze vědomě) umučit své rodiče hned v první dekádě svého života. Rodiče, kteří vydrží počátky společného soužití s dítětem bez odvozu do zařízení psychiatrického typu, jsou pak odměněni nadstandardně pevnými nervy. Že i tenhle trénink byl málo, prý rodičům docvakne až v době puberty potomků. To se mě ještě pár let nebude týkat, takže se držím naivní víry, že to třeba nebude taková hrůza a moje raně posílené nervy a trpělivost postačí. Už se těším, jak se za deset let budu téhle své vizi s tikem v pravém oku a panákem v třesoucí se ruce hystericky smát.

Svoji dospělou spánkovou kariéru jsem zahájila a několik let držela v čistokrevném režimu sovy. Následovalo šest let, které jsem vyplnila pro spánek nepřirozeně. Doba těhotenství, kojení, rané péče, těhotenství, kojení, rané péče nemá s přirozeným spánkem jedince zvaného matka nic společného. Následoval návrat do sovího života. Práce do noci, vstávání z donucení a s těžkým srdcem i tělem o sedmé až osmé ranní. Když po nějaké době se to stalo!

To jsem se jednou ráno vzbudila a zjistila, že ještě není ráno. Bylo půl páté. Jasně, pro Babičku a pekaře to je ráno. Ale já, ukázková sova, bych touto dobou měla mít půlnoc (víte, jak to myslím…). V hlavě se mi honilo celkem dost věcí, včetně blížícího se pracovního deadlinu, cítila jsem se překvapivě čile, a tak jsem hrdinně opustila postel. Což byl zásadní a nečekaný krok. Miluju totiž spánek, miluju teplou deku a ráda se zachumlávám. Jak už jsem ale byla venku, postelové kouzlo zmizelo. Sedla jsem si tedy k počítači a zjistila, že mi to i v tuto nesoví hodinu nejen kouká, ale i myslí. A dokonce celkem bystře, jak jsem si zpětně uvědomila. Když totiž zapípal budík v normálním ranním čase, došlo mi, že jsem za těch pár hodin udělala víc práce, než za celé běžné dopoledne. Očekávala jsem, že bude následovat večerní brzké odpadnutí, ale nestalo se. 

A tak se ze mě stal sovan. Chodím spát pozdě a vstávám brzo. Dobrovolně, bez pocitu újmy, bez viditelných vad. Jasně, že pořád potřebuju svých šest hodin spánku. Jen si je jinak rozkládám. Naštěstí mi pracovní řád dovoluje dospat za bílého dne. Při vyprávění si připadám jako svoje vlastní babička, která vstávala za kuropění a po obědě si dávala šlofíka. Vlastně ne, jen se chvilku natáhla, nespala! Spánek po obědě. Zní to jako zhůvěřilost od člověka ve věku kolem třicítky, hlavně když to řekne nahlas před ostatními vrstevníky s klasickou českou pracovní dobou. Proto obdivuji Japonce za jejich oficiální poobědní spánkovou pauzu i Italy za siestu. Nekouká se na ně skrz prsty ani nemusí poobědní chrupku tajit.

A to je spánkové rozdělení lidstva relativně to nejjednodušší. Ani já nejsem nijak zvlášť složitá. Předpokládám tedy popravdě, že zároveň nejsem ani úplně jednoduchá. Jak ukazovala už naše malá Já, chceme prostě být sví a nechceme všechno dělat podle pokynů. Přirozenost velí být originální a jedineční. Většinou až ve společenských zařízeních nás to nutí šikovat se do jedné řady a umět všechno stejně (u povolnějších rodičů plus minus) jako spolužáci. Ale i dobrovolně se často sami škatulkujeme, například módně, když dennodenně potkáváte skupinky týnejdžrů a pomalu je od sebe nerozeznáte, jak jedou na stejné vlně. Stejně škatulkovitě to může hrozit i v práci. Výhodou je, že není-li člověk spokojen se svým zařazením a má sílu a odvahu, může se začít ze škatulek vymaňovat.

Někomu naopak škatulka vyhovuje. Hlavně, když je obecně pozitivní. Nebo aspoň neutrální. Třeba „sousedovic prsatá bruneta“ není úplně špatná škatulka. Jistě, pro některou to může být sexistické, ale já jsem byla i „sousedovic“ i „bruneta“, ale nikdy ne „prsatá“, takže by mě to z mého přírodního pohledu spíš potěšilo. Nevím, jak to mají muži, ale škatulka „ten černovlasej brankář“ přece taky není na urážku, když si to pošeptávají fanynky. Nesledují, kudy se pohybuje po hřišti to hlavní, pokud tedy zrovna neohrožuje síť za zády jejich hrdiny. Nicméně i puštěný gól by asi děvčata odpustila, taková skvělá příležitost k následnému utěšení v místní hospůdce. Ano, je to lehce povrchní. Co my víme, třeba si po zápase ten pohledný chlapec doma pustí Wagnera, dočte Kunderu a své milé s milosrdnou lží zavolá, že vychytal spektakulární nulu. Ach ty obaly, ach ty škatulky!  

Taky jsem se ocitla v několika škatulkách. Byla a stále v některých kruzích jsem „dcera paňčitelky“, ze škatulky „slečna sociální“ jsem časem poposkočila na „pani sociální“. Nejnáročnější a nejvíc svazující bylo zařazení "ta chytrá“, které mi bylo z celkem neznámých důvodů rodinně přiřčeno, pravděpodobně losem. Zdálo by se to jako výhra, ale naopak. Není snad nic závaznějšího, než být neurochirurgem nebo dostat takovéhle rodinné stigma. Naštěstí stačilo udělat pár osobních a pracovních kravin a člověk se mohl po pár letech ze škatulky vydrápat. Ta svoboda!

Abychom si však nevyskakovali příliš svobodně, výskok jen po určitou hranici nám dovoluje naše proslulá česká byrokracie. Nedivte se proto, když budete muset vyplnit v osmistránkovém formuláři k povolení postavení metrové lávky na říčce, tekoucí přes váš pozemek, kolonku ve stylu:

Jsem:

a) sova

b) skřivan

Jen dvě možnosti, bez výjimky. A já přitom chci možnost: „jiné“. Jsem jiná. Jsem sovan. Dost možná je nás více a vznikne nová skupinka – nová škatulka. Skončíme tedy tak jako tak každý ve škatulce? Přidají nám do formulářů „céčko“, když nás bude přes tisíc? Vždyť i ti nejoriginálnější jedinci jsou ve škatulce „nezařaditelní“. Není vážně přeci jen výhodnější v té škatulce být? Možná ano. Miluju paradoxy. A že mi jich život do cesty posílá! Takže vyplňuji do poznámky formuláře: chtěla bych být ve škatulce „Ta, co není ve škatulce.“

A beru zpět úvodní větu. Takovouhle škatulku bych si oblíbila.