Jste mezigeneračně solidární aspoň dnes?

Máme Den solidarity mezi generacemi. A co že to vlastně znamená být mezigeneračně solidární? Jako první většinu lidu zřejmě napadne, že pustí starou paní v tramvaji sednout. Pravdou je, že dnes je velmi náročné odhadnout věk a některá akčnější seniorka se často i urazí. Někdo to řeší tím, že si radši rovnou nesedá. To já ráda v tramvaji posedím. Řeším to jinak. Studuji tváře všech přistupujících. V některých je vidět únava, v některých „Opovaž se zvednout!“ Z tváří lze číst. Neberte to nijak děsivě, ale je to tak. I oni čtou z té vaší. Otázkou je, co píšete. 

Ačkoliv některé mezinárodní, evropské a světové Dny jsou v porovnání se závažností ostatních (smrtelné nemoci, chudoba, týrání) až směšné - jako třeba Mezinárodní den koktejlů - tak je asi dobře, že existují. Jednak bychom se neustále potácely v depresích a těžko psychicky zvládali život s myšlenkami na všechny ty hrůzy světa. Můj první oficiální chlapec se stal lékařem. Byla jsem moc pyšná, když se na medicínu dostal. Chodit s hochem, který byl obdařen kombinací „chytrý a vtipný“, to byl sen. Bohužel sny se někdy mění v nehezkou realitu. Předpokládám, že to nebylo ztrátou mne v prvních ročnících, ale postupně během let a studia a nabírání zkušeností o humor přišel. Nedávno jsem po letech potkala jeho maminku a smutně mi vyprávěla, že na jakýkoliv náznak žertu reaguje pan doktor slovy: „Copak se můžu smát, když je na světě tolik utrpění?“ Ano, myslím, že ano. I přesto. Nebo právě proto. Je to velký pomocník pro člověka samotného i pro okolí.

Sama se pohybuji v sociální sféře, takže vím, že opravdový život není jenom sranda. Často je náročné legraci a pozitiva hledat. Ale jde to. Taky mi samozřejmě někdy dojde humor. Ale pak hledám, pátrám, doufám a věřím. Naštěstí mám své idoly, kteří nejsou slavní hudbou či z filmového plátna, ale jsou mi vzorem svým vlastním životem. Znám (nejednu) ženu, kterou potkává jedno trápení za druhým. A nejsou to žádné bolístky typu „mé dítě má půl dioptrie“ nebo „odřela jsem na parkovišti auto“, které nás mohou trápit dočasně a povrchně. Život je někdy k pláči, ale náš pláč je někdy k smíchu. Jsou totiž opravdové průšvihy, pod kterými by se leckterý člověk (myslím, že včetně mě) zhroutil. A ony to zvládají s důvěrou v lepší zítřky a pozitivním pohledem na svět. A to na ničem nefrčí (Mezinárodní den proti drogám – 26. června). Jsou mi velkým vzorem a inspirací, jak zvládat nejen svůj život, ale zapojovat se i dál a výš. S úctou k životu i ke smrti, s úctou k člověku.

A pak zaslechnu, jak je někdo schopný jednat s člověkem ne o jednu, ale o dvě generace staršími. Jednání, které se dá respektovat snad jen na sourozenecké úrovni. A nutí mě to přemýšlet vo úplně vobyčejný slušnosti. Je to tolik? To zaklepání na dveře? Vykání? Těch pár slabik navíc: přidat ono „paní …-ová“? Stále ještě považuji projevení úcty a poskytnutí aspoň trochy důstojnosti za to základní ve společenském chování. Nepotřebuji, aby mi muž oblékal kabát (ač je to milé), víc mě potěší respekt, projevený obyčejným pozdravením člověka v parku na lavičce, než si k němu přisedneme.

Trpělivost a nervy mám po letech péče o děti vytrénovanou celkem slušně, ale přesto mě rozčiluje doruda, když někdo v nemocnici familiérně tyká osmdesátileté ženě - ač to není příbuzná z vlastní famílie. A pár minut poté pořádá petici na záchranu zaběhlých psíků (zvířata mimochodem miluji) a je schopen pro ty „roztomilý ubohý pejsáčky“ udělat všechno na světě. Ale k člověku se rozhodně nechová jako ke psu. Neměli bychom začít, respektive pokračovat u lidské rasy?

Solidarita by samozřejmě měla platit i věkově směrem dolů. Když jsem ještě byla matkou s kočárkem (a pak o další level náročněji matkou s jedním dítětem v kočárku a druhým za ruku), dobře jsem viděla, jak nejsolidárnější jsou lidi „stejného druhu“. Takže jsme si s dalšími matkami dávaly přednost, nosily si vzájemně postupně kočárky a přidržovaly si děti v děsu, že mezitím nesolidární řidiči zavřou dveře autobusu a některá z rodin zůstane v nekompletním stavu. To už pak vážně není sranda.

Naštěstí díky takové legrácce a inspiraci jako je Den koktejlů aspoň víme, čím utrpění všedního dne i nevšedního života zapít (jestlipak existuje Mezinárodní den boje proti užívání alkoholu z nesmyslných důvodů?). Když máme koktejlů více, pak se nám i snadněji posílají příspěvky na různá konta. Jako by se s čistou hlavou dávalo hůře? Je fakt, že mozek („Kdo ví, kam by ty peníze nakonec šly!“) nám často narušuje naslouchání srdci a překřikuje naše přirozené instinkty. Za největší příspěvek ale pořád stejně považuji osobní účast. Ne že bych mohla vyrazit jako Lékař bez hranic do Afriky. Ne že bych byla schopná teď jít a darovat ledvinu. Ale chce to se nezaměřovat na „nejde“ a zkusit to opačně. Co bych tak mohla ve své světové maličkosti udělat? Už dobře vím, jak malá, minimální pomoc stačí! A tou můžeme začít.

Úsměv. Pozdrav. Nabídnutá ruka. Je to směšně malé gesto? Rozhodně ne. Je to hodně. Často je to jediné a často je to nejvíc, co můžete udělat. A často to úplně stačí. Zkuste to. Nejen dnes. Projev(uj)te úctu. Ve vlastní generaci i mimo ni. Neberte mi víru, že slušnost a úcta k lidem je boj s větrnými mlýny. Možná je životní optimismus v mé tváři a duši jen diagnóza a kromě léčení by si zasloužila i svůj Mezinárodní den, ale já se ho prostě nevzdám.