Den (nekompletních) rodin

Zdá se mi, že největším darem je, když se podaří rodinu udržet. Už ani nejde o to udržet ji dokonalou, zdravou, veselou, šťastnou, láskyplnou, ale prostě ji udržet v nezmenšujícím se počtu. 

Je Den rodin a já letos nevím, jestli ho oslavit nebo o něm pomlčet. Slovo rodina nám v posledních pár měsících nemůže nepřipomenout tu bábu s kosou, která se nějak generačně  plete a odnáší nám od rodin táty od malých dětí.

Životaběh

Složení rodin v posledním roce v mém blízkém okolí doznala takových změn, že rodinné kroniky by se plnily samy. Bohužel nejčastěji by se jednalo o pasáže psané černými slzami. Došlo by i na zářivý záznam o radostném zrození, ale tentokrát by bylo zlata a radosti opravdu pomálu. Přirozený chod života beru statečně a doprovázení v poslední fázi života se dokonce věnuji i u rodin cizích. Ale jezdit mezi devadesátkovými narozeninami na pohřby třicátníků je díky nepřirozenosti a pohledu do budoucna mnohonásobně bolestnější a těžko (jestli vůbec) vysvětlitelné. Tím samozřejmě nechci volat po kosení staroušků, ale po troše přirozeného běhu života.

Soví kachna

Myslím na to, co je nepřirozené a proti přírodě. A pak jdeme kolem rybníka. Už celý týden během cestičky do a ze školy nadšeně vyhlížíme kachnu s kachňátky. Sedm miniplyšáčků se každým dnem odvážilo dál od mámy, ale ona je stejně pozorně sledovala a pořád jistila každého z nich. Hlava se jí už kroutila skoro jako sově, jak byla chlupatá stvoření čím dál odvážnější a každé si pro zkoumání světa vybíralo jiný směr. Otázkou je, jak moc úspěšné bylo kromě denního úspěšné její noční hlídání. Dnes opět natěšeni, jak chundeláčkům popřejeme hezký den, nedopočítali jsme se. Přestože počítání do deseti zvládáme už léta kvalitně a oči jsme měli zkontrolovány minulý týden, víc než tři kačátka ne a ne najít.

Tak jsem jen vzdychla. Je těžké být v tomhle světě optimistou.

A hraje mi k tomu mému blues B. B. King.

In memoriam, kluci.