Týrání seniorů: A divíte se?

Týrání není „jen“ o mlácení do krve nebo loupežném přepadení. To už je ten nejvyšší stupeň. Ale stejně jako všechno to, o čem se nejvíce a nejčastěji mluví (i když i to je v případě tohoto tématu stále málo), je to jen špička ledovce. A dobře víte, jak velký kus ledovce je skryt pod hladinou. Problém je, že sami senioři často nechtějí nechat svoje okolí nahlédnout pod povrch, respektive do svého soukromí, za své vstupní dveře. Stydí se. Divíte se? 

Kdo by se divil. Musí být náročné přiznat, že ho vlastní dítě nebo vnouče okrádá („vlastně mě jen poprosil, přece neodmítnu, když to potřebuje…“), omezuje jeho svobodu („hlavně to nikomu nevykládej, do toho nikomu nic není!“), zvyšuje jeho závislost a/nebo snižuje důstojnost („ty tam nevolej, ať to zase nespleteš, já to radši zařídím“). Neměl by se stydět někdo jiný, než senior, který je tomu vystavován? Je to paradox.

A není zdaleka jediný. Třeba tenhle: Nikdo nechce umřít mladý, ale zároveň nikdo nechce být starý. To jakoby nemělo východisko. Leda věčné mládí. Zřejmě proto lidi víc zajímá to, jak nezestárnout než to, jestli jsme solidární ke stáří. Jako by pozdní věk byl tabu. Mimo světlých výjimek, ty obdivujeme – ale jsou spíš jako z jiného světa, z jiné reality. Seniorů jako je úžasný pětadevadesátiletý pan Miroslav Zikmund zase tolik není. Svět je plný „normálních“ starých lidí. A z těch ne každý je tak fyzicky čilý a duševně silný, aby dokázal čelit potížím, které zcela přirozeně se stárnutím přichází. Pro ně tu má být jejich okolí. Ale to často nejenže nepomáhá, ale dokonce i škodí. 

Před problémy seniorů se zavírají oči. Stáří a smrt jsou stále ještě tabu. Je pro vás tabu i týrání seniorů? Máte pocit, že se příliš zabývám stářím a stárnutím? A není to spíš o tom, že se jimi společnost zabývá málo? A mě napadá: nebylo by lepší a jednodušší poskytnout seniorům příjemné stáří, tudíž bychom se této části života nejen nebáli, ale také bychom se na ni mohli i těšit? A konečně si užít volno, když celý život většina lidí nadává na to, že musí pracovat? Přitom se říká, že se musí jen umřít. Ale je přece na nás, jak žijeme a co všechno si můžeme a chceme dovolit. Pro sebe i pro ostatní. 

Možná vás napadne: Hele, děvče, nepřeháněj… A pak půjdete nakoupit, před obchodem uvidíte uvázaného čekajícího poštěkávajícího psíka a budete ho okamžitě litovat a na majitele zavoláte policii za týrání zvířete. Protože to, co vidíme, je tak snadné odsoudit a bojovat proti tomu. Ale to, co nevidíme, nebo o tom nemluvíme, také existuje. A proto to nevzdám a budu o stáří a stárnutí a smrti psát i mluvit. S mladými i starými, se všemi, koho to zajímá. A snad se občas chytne i někdo další, koho to dřív nezajímalo. 

Žádná pointa, nic rádoby vtipného, moudrého nebo dojemného na závěr. Jen trocha bezmoci, ale zároveň spousta odhodlání a naděje. A možná až naivní víra v lidi a jejich schopnost změnit své uvažování a chování. A jestli se nad tím zamyslí aspoň každý pátý čtenář, budu se cítit nezbytečná. Protože každý pátý senior zažívá týrání. Tak se rozhlédněte. A nemusíte daleko, často je to blíž, než si myslíte. Blíž, než si chcete přiznat.