Tereza Cimburková

Štěstí ve hře

22. 08. 2015 12:31:34
Přišel mi potvrzující mail. Gratulujeme, vyhráváte dvoudenní romantický víkend... Blablabla. Už mě to ani nepřekvapilo. Ne že by nepotěšilo, ale nebyla to toho léta nijak šokující zpráva. Hrála jsem na jistotu.

Měla jsem totiž štěstí ve hře. Ale jako že fakt. Bohužel včetně té druhé části starého krutého českého pořekadla. Začalo to nenápadně. Jedno dopoledne, bylo to hned na začátku července, jsem seděla u počítače a snažila se sepsat chytrou, vtipnou a lákavou recenzi na poslední knížku, kterou jsem pracovně přečetla. Bylo vedro, neměla jsem ani ideu ani humornou slinu, tak jsem prokrastinovala brouzdáním na sociální síti. Můžu to takhle nahlas přiznat, protože jsem placena od odevzdané práce a ne od času stráveného u počítače. Což je ohromná výhoda, protože pocit svobody, že se můžu klidně celý den válet u rybníka, je úžasný. Samozřejmě práce se sama neudělá a já pak cvakám do dvou, do tří do rána, ale to už je moje volba a můj boj. Spíš radost, než boj. Boj by potom byl ráno v šest vstát. A to nemusím, protože jsem si teď sama svojí paní, takže jakýpak stres, schrupnu si nerušeně do jedenácti.

A tak mi při nepracovním serfování vyskočila před očima výzva: „vyhraj lístky na koncert, první, kdo zodpoví otázku...“ No to nebyl problém, dala jsem rychlý google a odpověděla. A protože moje odpověď naskočila pouhou minutu po vyhlášení soutěže, následovalo srdcehřející: Gratulujeme! Zahřát srdce jsem fakt potřebovala, tak jsem ve velkém nadšení během následujících pár hodin vyřídila pár telefonátů a v diáři přeškrtala časy pracovních schůzek. Otázkou bylo, koho vezmu s sebou. Jindy by byla bývala volba jasná, teď jsem se zamyslela, která kamarádka je dost flexibilní na rychlou akci. Napsala jsem kamarádce Haně. Sice měla rande, ale nakažena mým těšením rychle vyřídila pár telefonátů a v diáři si přeškrtala časy na rande, aby mohla jít se mnou na koncert. Popravdě po koncertě musela škrtat v diáři znova, protože na koncertě mrkla na bubeníka, který celou druhou část koncertu bubnoval jenom pro ní a hned jak dobubnoval, pozval jí na rande. Když si vyměnili telefon, Hanka se na mě provinile a trochu soucitně koukla.

„Nevadí ti to?“

Uklidnila jsem jí, že já nemám chuť ani pomrkávat ani povrkávat, protože potřebuju na zhojení ran jiné rány než nové zářezy a popřála jsem jí, ať si pěkně zahrajou. Zasmály jsme se té vtipné hříčce a já už se těšila domů. Do postele, kde teď byla spousta místa a nemusela jsem se vůbec uskromňovat. Navíc mě nikdo nerušil zubním skřípotem, což je jeden z nejnesnesitelnějších zvuků, jaký znám. Hlavně v noci.

Vzbudila jsem se ve čtyři ráno a ne a ne usnout. Nebylo to poprvé. Snad nebyl ten skřípot zubů skutečnosti uklidňující, to by byl paradox. Už jsem totiž zažila několik nocí, strávených pohledem do stropu s hlavou plnou otázek a bez jediné odpovědi, a tak jsem se rozhodla netýrat se nevyřešitelným a zaměstnat hlavu jinak. S pracovním odhodláním jsem zapnula počítač. A protože prostě neumím odolat, řekla jsem si, že nejdřív rychle nakouknu na fejsbuk a vida vida, dobrá volba. Zjistila jsem, že nějaký PR chytrolín zřejmě zkouší buď nespavost potenciálně nových klientů nebo – a to mi přijde reálnější, protože svět je prostě zkažený – je o nemožném čase domluven s nějakým kámošem, aby měl výhru jasnou. Ale cha-cha (nečte se to jako tanec, ale jako posměšek), kamarád zřejmě zaspal a naopak já jsem byla velmi čilá i v tuto nekřesťanskou - neonlajnovou hodinu, a tak jsem na výzvu „pošli letní fotku od vody...“ vyhrála relaxační víkend.

„Celej víkend a se vším všudy? S plnou penzí? A fakt se nic nedoplácí? To je bomba!“

Já jsem úplně odvázaná nebyla, ale kamarádku Martu jsem vyloženě nadchla. Podle ní prý aspoň zapomenu na „tamtoho“ a zrelaxujeme a pokecáme a přežereme se a taky se nachlámeme, když je to all inkluzívo a když už konečně může. Nakazila mě. Začala jsem radostně balit. Čekal nás odpočinkový víkend. Já byla sama, kdy se mi zachtělo, možná i víc, než jsem si přála, tak jsem se těšila na společnost. Marta opouštěla rodinu na více než půl dne poprvé po třech letech. Poprvé svěřila dítko jeho vlastnímu otci a poprvé mohla i nekojivě pít, takže to vypadalo, že to vážně bude bez chyby.

Vyvedli nás z omylu hned po příjezdu, respektive po pyšném předvedení naší relaxační ubikace, novomanželského apartmá. Spadla nám čelist, to je fakt, ale ne z nadšení nad luxusem, ale spíš proto, že bylo jasný, že na nás spadne během pár vteřin deprese. Takhle nějak mělo vypadat místo pro líbánky. Mně uteklo (respektive utekl) těsně před akcí. Ona na něj marně čekala už sedmým rokem, její milý sice srabácky neutekl před vztahem, ale utíkal před papírem s nápisem Manželství. Jak říkal: přece se máme rádi, to je nejdůležitější. Ještě nedávno jsme se tomu tajně pošklebovaly. Teď už mi její život bez papíru přišel nejen snesitelný, ale i dost uspokojivý.

Radši jsme rychle odhodily batohy na obří postel trapně (neboli bolestně) pokrytou plátky rudých růží (jako bych cítila ty ostny), připravily si místní měkoučké župany a skočily do vířivky. To byla ta pravá lázeň pro tělo i ducha. S každou vlnkou jako by odplouvala myšlenka na tamtoho a s každým douškem šampáňa připlouvaly myšlenky, nemající s reálným životem tam venku – mým náhle osamělým a jejím navěky spoutaným – nic společného. Co se stalo v lázních, v lázních i zůstane, myslím, že tak to říkali už staří Římané.

A ještě jsme stihly jednu věc, která potvrdila, že se vlastně nic nezměnilo. Závislost mi nedovolila ani na víkend být oflajn, takže jsem zachytila a okamžitě i reagovala na nápad „pošli pohled z prázdnin, dostaneš od nás překvapení, když budeš mezi prvníma dvaceti“. Recepce byla otevřená nonstop, a tak obrázek hotelu putoval ještě v sobotu a do týdne mi dorazil set módních doplňků. Dlouhatánské svítivě zelené náušnice se stejnobarevným pírkem na konci a placka s nápisem „Jsem zlobivá holka“. Přemýšlela jsem, kterou část dám Martě. Nakonec – pro rodinný klid – jsem pro ni schovala náušnice. Ať se můžou doma pošimrat a ne pohádat.

Následovalo několik týdnů neustálého škrtání v diáři u mě i u mých přátel a členů rodiny, protože se tam musela vejít tu večeře v restauraci, tam vínko v nově otevřeném baru, pak zase návštěva kina s uvedením nového filmu, divadelní premiéra s rautem nebo výstava s workshopem, vedená samotným autorem. Všechno vyhrané, samozřejmě. A samozřejmě jsem chtivě zkusila vsadit sportku, ale na prachy to nefungovalo. Jen na zážitky a věcné odměny. Jako by mi kdosi chtěl vynahradit strádání. Možná vesmír.

Asi vážně někdo tamodsud shora, protože jednou z výher bylo sledování padání perseid v observatoři i s odbornou přednáškou. Když starý pán podle pár prvních dotazů pochopil, že se mu sešla parta hvězdě neznalých laiků, uzpůsobil tomu vyprávění. Díky tomu jsem dost věcí pochopila, jinak bych jen zírala a jeho hlas by přitom šuměl kolem, aniž by obsah slov moje poetická hlava přijala. Takhle například vím, že lidově se perseidám říká slzy svatého Vavřince. A to sedělo a mně se fakt přitom chtělo dost brečet. Možná i proto, že na tuhle akci se nikomu z mých blízkých nepovedlo v diáři proškrtat. A tak jsem místo mužské ruky na rozdíl od ostatních děvčat v pololehu svírala v dlani svoji drahou, jak jinak než nově vyhranou kabelku. Kombinací všeho se mi zřejmě viditelně klepala brada, protože na první pohled vážný a přísný přednášející vědec se projevil jako člověk s vesmírným pochopením pro zemské bolesti, když se ke mně naklonil a pošeptal:

„Neplačte a klidně si něco přejte.“

Poplakala jsem a popřála si. Vlastně jsem chtěla znát jen pravdu. Přece lidi neutečou jen tak. Ne že bych to neznala z filmů, ale vždycky je k tomu cosi vede a mně chybělo to oko diváka, které by vidělo, co se proč událo a pak mi to napráskalo. Měla jsem dokořán oči i uši, ale žádná vysvětlující zpráva pořád nic. Jen gratulace. Měli být svatební, ale byly to jen ty výherní. Vlastně jsem si oddechla, že jsme ještě neposlali pozvánky. Představa, že by NÁM chodili gratulace svatební... Asi bych se radši šla zahrabat. Nebo odjela někam hodně daleko. Určitě by nebyl problém dohledat komentovou soutěž ve stylu „Napište nám své pocity z letošního léta a nejzoufalejší komentář odměníme cestou na Mars.“ A já bych vyhrála. Jak jinak. Ale taková soutěž kupodivu vyhlášena nebyla. Místo toho se mi tři dny po hvězdách objevila sice tolik očekávaná, ale po dvou měsících už přeci jen překvapivá zpráva na telefonu.

„Promiň...“

Bylo to jen jedno slovo a pár teček, ale přineslo mi neskonalou úlevu a resuscitaci srdečního svalu. A také přineslo konec mým výhrám. Příště jsem měla i Štěstíčko na jarmarku prázdné. Ale nijak mi to nevadilo. Stejně jako zrušení profilu na virtuální síti.

Autor: Tereza Cimburková | karma: 9.18 | přečteno: 416 ×
Poslední články autora