Utíkat ve správný čas

31. 08. 2016 7:54:39
Běh na dlouhou trať nebyla nikdy moje silná stránka. Na základce jsem byla rychlá. Nejlíp mi šly stometrové sprinty. Ale protože běh asi tenkrát nefrčel jako dneska, dostala jsem jinou nabídku.

Vzali mě do basketbalovýho týmu. Čemuž se dodnes při osobním vyprávění směje každý. Ale zřejmě jsem už odmala uměla překvapovat. Protože mě při zápase málem přehlédli, tak jsem rychle proběhla mezi pomalu dvakrát vyššími děvčaty a než jim to došlo, měl náš tým jasnou výhodu. Ale na výsluní jsem se nehřála dlouho, brzy si na mě dávali bacha a já šla o sport dál.

Protože jsem kromě rychloběhu stačila i párkrát parádně povyskočit, namířili mě na sportovní gymnastiku. A v jejich dresu jsem vydržela několik let. Zřejmě i na správný pohyb je potřeba si počkat. Jak říkala moje babička „všechno má svůj čas“. Já na to zvedala oči v sloup a odcházela něco rychle uspěchat. Stejně tak zvedají oči v sloup moje děti při mých nevyžádaných radách.

„Ale já to myslela dobře,“ říkala (stejně jako dnes já) moje babička, zejména když dostala pokárání, že nás straší. Když jsme se totiž neustále ptaly, kde je maminka, tak nám odpovídala, že se běžela utopit do rybníka. Vyrůstala jsem v rodině plné nadsázky a humoru, ale vzhledem k tomu, že jsme opravdu bydleli přímo u rybníka a maminku jsem nadevše nejen milovala, ale i potřebovala, tak jsem z toho dostala tiky.

Teprve když jsem se po skončení vlastní dvojité mateřské poprvé po šesti letech vyčůrala bez „Mamíí, kde jsííí?!“, tak jsem pochopila, že vlastně svým způsobem svoji snachu bránila. Nebylo to jediné, co jsem pochopila až po letech. A nebylo to jediné, co jsem jí až po letech odpustila. Teprve když umřela, odpustila jsem jí, že si na bráchovu svatbu vzala kožich. I přes moje usilovné prosíky a protesty.

Přesto, že jsem vyhrožovala, že uteču. Pro mě to tehdy bylo to nejhorší, co mohla udělat. Pro ni to bylo to nejhodobóžovější, co si mohla vzít. Na mojí svatbě o sedm let později už nebyla. Sledovala to z druhého břehu a je otázkou, jestli přitom měla ten norkáč, nebo ne. Ale věřím, že si ho i v tom pařáku oblíkla. Protože měla svoji hlavu a stála si za svým. Stejně jako já, když jsem odmítla skočit.

Moje hlava nepřistoupila na salto z kladiny. Tehdy to bylo rychlé rozhodnutí. Maminka plakala. Radostí. Byla na mě pyšná, ale zároveň roky trnula hrůzou, že si rozrazím lebku nebo srazím vaz. Od té doby běhám. Ale jen krátké a nezbytně nutné tratě. Marně mě přátelé přemlouvají ke společnému přespolnímu běhu. Od kladiny dělám rozhodnutí celkem rychle, ale na běh ještě nedozrála správná doba.

„Všechno má svůj čas“, říkám jim a(č) vím, že to se mnou myslí dobře.

Autor: Tereza Cimburková | středa 31.8.2016 7:54 | karma článku: 11.97 | přečteno: 263x

Další články blogera

Tereza Cimburková

Vzpomínání se starostkou TĚCH Lidic

Dnes je to 76 let od vypálení obce Lidice. O rozhovor jsem požádala paní Veroniku Kellerovou. Osmým rokem je starostkou „těch“ Lidic. Ale není s obcí s tragickou minulostí spjatá jen pracovně, ale velmi osobně, rodinně.

10.6.2018 v 14:18 | Karma článku: 17.20 | Přečteno: 468 | Diskuse

Tereza Cimburková

S Taťánou o stáří a rodině

"Na konci záleží jen na tom, aby na Vás někomu záleželo." Toto motto by se dalo tesat do kamene. Rozhovor o životě se seniory a pro seniory s Taťánou Gregor Brzobohatou.

5.2.2018 v 20:24 | Karma článku: 8.75 | Přečteno: 380 | Diskuse

Tereza Cimburková

Stáří vpřed

Mikuláš má svátek dneska, ale chodil už včera. Stejně jako byl včera Mezinárodní den dobrovolníků. Ti ale chodí nejen jednou do roka. Svatý Mikuláš, proslulý svou štědrostí k potřebným, by měl dost radost.

6.12.2017 v 12:02 | Karma článku: 13.97 | Přečteno: 490 | Diskuse

Tereza Cimburková

Lidice: 75 let

Vzpomínky na vzpomínání lidických žen. Vzpomínky na porevoluční Lidice. Povídání o tom, proč je důležité uctít odvahu. Červnové povídání s Miroslavem Kalibou, synem lidické ženy, čtyřiadevadesátileté čiperné Miloslavy Kalibové.

10.6.2017 v 9:38 | Karma článku: 12.85 | Přečteno: 342 | Diskuse

Další články z rubriky Letní běh

Michal Okrouhlík

Je běh opravdu cesta k sobě?

Druhý týden přípravy na běh Běchovice - Praha 2018. Týden velkých změn v režimu příprav. Konečně trávím čas sám se sebou.

26.6.2018 v 13:33 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 222 | Diskuse

Michal Okrouhlík

Cesta sám k sobě

První ze zamýšlené série popisu přípravy na běžecký závod Běchovice - Praha 2018. Jedná se o týdenní souhrny, kde volné dny relaxace vynechávám, pokud se neděje něco k napsání

19.6.2018 v 10:52 | Karma článku: 3.81 | Přečteno: 149 | Diskuse

Matus Zahoransky

Pan žere repú i kon travú

Sú v živote veci alebo zážitky, ktoré vám pripadajú ako neuveriteľné. Napríklad som ani netušil, aký mám vynikajúci francúzsky prízvuk.

25.7.2017 v 14:57 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 306 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Běháš, běhám, běháme... i bílý kůň přišel

Běhají po cestách i necestách, lidé nejrůznějšího věku i profesí. Nemusí být Emilem Zátopkem nebo Usainem Boltem. Stačí běhat pro radost a zdraví. Anebo pro psí útulky. To jsem zažila v Klášterci nad Ohří v zámeckém parku.

2.7.2017 v 9:44 | Karma článku: 5.47 | Přečteno: 197 |

Lucie Hrdličková

Překážkový běh Lutic Run Litice

Není běh nuda? Co zkusit překážkový běh? Ne Predátora ještě ne. Jen takový běh na pohodu v Liticích v přírodě.

4.6.2017 v 17:14 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 390 | Diskuse
Počet článků 46 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 798

S láskou a zaUjetím píšící a překládající dablmatka a kulturomilka.

Najdete na iDNES.cz