Lidice: 75 let

Vzpomínky na vzpomínání lidických žen. Vzpomínky na porevoluční Lidice. Povídání o tom, proč je důležité uctít odvahu. Červnové povídání s Miroslavem Kalibou, synem lidické ženy, čtyřiadevadesátileté čiperné  Miloslavy Kalibové. 

Jak vypadal život Vaší rodiny po válce?

Když jsem byl malý, žili jsme ve velké společné rodině. Těsně po válce, když ještě nebyly nové Lidice vystavěné, si navrátivší se ženy, které neměly nic … peníze, práci, živitele, otce, partnera... nejdříve musely sehnat bydlení a nějakou práci. O některé se postarali příbuzní, některé našly bydlení na Kladně ve volných domech a bytech po Němcích, některé se vdaly mimo Lidice a Kladno.

Moje babička se svými dvěma dcerami měla štěstí a našla bydlení poměrně brzy – v Praze. Když si šla vyřizovat vdovský důchod, zaměstnavatel jejího manžela (Penzijní ústav v Praze, kde můj děda dělal šefkuchaře sanatorií této společnosti) jí nabídl uvolněný byt po odsunutém Němci. Mojí mamince nabídli práci v nemocenské pojišťovně. A tak měly všechny tři ženy o jednu, dvě starosti méně. Maminka pracovala, teta chodila ještě do školy.

Moje maminka a teta se vdaly, a protože babička onemocněla a ochrnula na půl těla, žili jsme všichni (dvě rodiny se čtyřmi dětmi a babička) pospolu v Praze. Moji rodiče zde měli zaměstnání, my děti jsme zde začaly chodit do školy základní, pak střední.

Vyprávělo se doma o Lidicích, když jste byl dítě? 

Když jsme byli malí, tak se mnoho o tom doma nemluvilo. Byly jiné problémy k řešení. Teta měla kamarádku z lágru, Polku, která jí hodně pomohla. Dopisovala si s ní, a když od ní přišel nějaký dopis, tak ho babičce četla, překládala a zase si trochu zavzpomínaly. Maminka se v lágru skamarádila s Norkou, Sigrun se jmenovala a občas si dopisovaly. Pro nás to byla trochu exotika, dopis, pohlednice z Norska s norskou známkou. Občas teta a babička vzpomněly, jak to bylo v lágru, jak někde někoho oblafly nebo doběhly, spíš to bylo takové to povídání o běžných denních problémech v táboře.

Když jsme my děti byly malé - byly jsme čtyři - tak nás kontrolovala a o školních záležitostech zpovídala babička. Seděla v křesle, nebyla pohyblivá, a když jsme přišli ze školy, tak si nás zavolala a zpovídala, co bylo ve škole, jaké máme úkoly a co budeme dělat. Byla pro nás takovou dobrou duší velké rodiny. O lágru nám nikdy nepovídala, buď nás nechtěla děsit, nebo chtěla vzpomínky vytěsnit.

Těch hrozných vzpomínek bylo jistě mnoho…

Vzpomínám si, že jsem několikrát slyšel maminku vyprávět, co zažila a co se jí osobně stalo. Po náletu, při kterém se nepracovalo, protože musela být zhasnutá světla a všechny odpočívaly nebo pospávaly, maminka zaspala a před ní na stole se nahromadila práce. Přišel dozorce, rozkřičel se na ní a dal jí facku, až jí protrhl bubínek. Špatně se to hojilo a celý život maminka na to ucho špatně slyšela.

A daleko horší zážitek nám vyprávěla později, to jeden dozorce mamince před očima mlátil do hlavy jednu polskou vězeňkyni, protože se mu zdálo, že se zdržela příliš dlouho na toaletě a nakupila se jí práce. A ještě jedna vzpomínka: boty, takové ty plátěné či dřeváky se nosily od října do dubna, v létě se muselo chodit bosky. A o hygieně v ubikaci, kde bylo 250 žen od 16 do 85 let, to jsme se nedozvěděli nikdy. Nebyla to asi lehká doba v lágru a všude strach, strach co bude zítra.      

Přesto nebo možná právě proto si kromě vzpomínek v myšlenkách přivezli i „památky“ z lágru.

Maminka i teta měly takové dřevěné krabičky, ve kterých měly památky z koncentráku, odpárané číslo s písmenem T, kartáček na zuby, z násady vyřezané ozdoby, hadrovou panenku, vyšívaný ubrousek. Čas od času to maminka vyndala, přerovnala a ukázala. Pro nás děti to byla vzpomínka na něco, co bylo dávno a možná jsme si ani neuvědomovaly, jaká to pro ně byla těžká doba. 3 roky a v době kdy tetě bylo 16 a mamince 19 let.     

Jaká byla šedesátá léta, období studené války?

Patnáct let po válce byla trochu jiná doba, na válku vzpomínalo asi více lidí, více lidí se ještě dotýkala, bylo to součást té doby. Byla to doba studené války, a tak kromě běžného života, běžných starostí si lidé uvědomovali, že může být i další válka. To jen dnes žijeme v poměrném poklidu, blahobytu a přebytku, nikdo nikde nehoufuje útočící armády, nejsou slyšet nálety, střelba a od minulé války je dlouhých 70 let a lidé zapomínají, jaké to bylo. A neuvědomují si, jaké to bude, až to vypukne.     

A vy jste se vrátil do Lidic.

S rodinou jsem se do Lidic přistěhoval na počátku 80. let, po vojně. Když se nám narodily děti, začali jsme si upravovat vlastní bydlení v domě mojí maminky. Trochu jsem se zapojil do života obce, do stavební komise, se svými profesními kolegy jsem v době, kdy to nebylo ještě tak běžné, chystal přípravu plynofikace, v 90 letech jsem byl posledním a jediným předsedou NV, v dalším období starostou obce.

Jak probíhaly změny porevoluční, musel to být náročný a dost chaotický čas.

Byl jsem předsedou, prvním a posledním předsedou místního národního výboru. Na jaře v roce 90 jsem byl spolu s dalšími kooptován do zastupitelstva obce, mnozí původní zastupitelé se svých funkcí rychle a rádi vzdali, stejně tak i paní předsedkyně MNV. Zbytek zastupitelů volil a zvolil. Tehdy to bylo ještě podle socialistických zákonů a názvosloví a tak jsem byl předsedou (posledním). Zákon o obcích byl přijat až koncem roku 1990 a také se změnily pojmy, MNV se změnilo na Obecní úřad, předseda se změnil na starostu. Ten první rok změn to na úřadě nebylo nijak jednoduché. Jestliže před rokem 90 byla obec řízena shůry z ÚV KSČ. To najednou skončilo a všechno v obci se nové vedení muselo učit za pochodu – jak vést vesnici, řešit pietní území Lidic, měnící se názory společnosti a s tím i všemožné nově vzniklé nebo obnovené vlivy. 

Čím jste v novém zastupitelstvu začali?

První velký počin nového zastupitelstva bylo, že po jednání s Ministerstvem kultury, s ministrem Lukešem, se podařilo zastavit výstavbu mohutného ocelového monstra u vstupu do Pietního území. Strašilo tam ještě dalších 10 let. A druhá dobrá věc se nám podařila při každoroční pietní vzpomínce v červnu. Pietní vzpomínka nebyla koncipována jako procesí 50 věnců, ale jako komorní vzpomínka na smutnou událost, kdy hlavní projev měl pan Dubček, předseda federálního shromáždění a vzpomínku u hrobu byla doplněna uměleckým přednesem paní Galatíkové a pana Freje. V poledne byla na ploše kostela sloužena pod otevřeným nebem polní mše. To byla také novinka a dluh zemřelým a pamětníkům.  

Hromadné povinné akce zmizely…

Po roce 1990 se výrazně snížila návštěvnost, a bylo to dobře. Protože místo organizovaných zájezdů vojenských posádek a turistů mezi Karlštejnem a Karlovými Vary, kdy to zájezdoví turisté měli jako výplň, začali jezdit do Lidic, jak říkám „autíčkáři“. Dva, tři lidé v autě, kteří přijeli do Lidic, protože se chtěli o tomto místu i něco dozvědět a přijeli o své vlastní vůli, nebylo to na povel. A to jsou velmi cenní návštěvníci, a byli nejenom z ciziny, ale stále více i z Čech a Moravy.

Velmi emočně silné je sousoší lidických dětí.

Z Lidic se stalo místo, kde se něco stalo a je potřeba o tom vědět. A v tomto duchu byla velmi přínosná právě aktivita Jiřího Hampla - spoluautora sousoší Lidických dětí od Marie Uchytilové, jeho spolupracovníků a aktivita její dcery Sylvie Klánové, kterým se podařilo zajistit odlití sousoší Lidických dětí do bronzu a jeho instalaci na kraji Pietního území. Šlo to pomalu, po etapách jak byly peníze, bronz, ale v průběhu 5 let se to podařilo. Navíc toto sousoší není placené státem, je to sousoší, na které bylo vybráno od lidí, soukromých dárců, a o to je toto symbolické sousoší, dnes nazýváno Památník dětským obětem války, cennější.      

A jak to bylo s financováním ostatních částí pietního území?

Nebyla to lehká doba. Starostové 90. let chodili od čerta k ďáblu, od ministerstva k ministerstvu a žadonili o příspěvek na Pietní území. S tím, že to není jen hezký park v obci, ale je to významné místo celé České republiky, s významem snad i do celého světa a dle našeho mínění by se na provozu a údržbě měl podílet stát, nejenom malá obec ze svých nevelkých příjmů. Moc jsme neuspěli, a tak z obecního rozpočtu cca 3 miliony Kč vynakládala obec zhruba 1,2-1,4 milionu Kč na základní provoz Pietního území, základní kosení 28 ha a provoz muzea. Na Růžový park už mnoho peněz nezbylo a někdo si pamatuje, jak to vypadalo v polovině 90. let. Dnes se situace změnila, na Památník Lidice je vynakládáno ze státního rozpočtu více jak 40 mil. Kč a tak je celé území a poskytované služby již v jiné kvalitě.

A jeden památník ještě nestojí: Památník Josefa Horáka a Josefa Stříbrného. 

Obec Lidice a památník Lidice nemá o své dva letce, mladé muže, kteří odešli v roce 1939 z protektorátu a 5 let bojovali v leteckých jednotkách Československé armády RAF za svobodu a návrat demokracie do Českoslovanské republiky velký zájem, natož aby jim na pomezí mezi starou a novou obcí vystavěla symbolický pomník. Po konci války lidické ženy nepřijali zpět do obce tyto dva, jediné a skutečné bojovníky za svobodu. Právě naopak, jako příslušníky západní armády, s ničím nepodloženou domněnkou, že za vyhlazení obce mohou, je lidické ženy vyobcovaly. Nikdy nesměli v obci bydlet, major Stříbrný nesměl být v obci ani pohřben.

Taková to byla doba a toto zášť vůči nim v obci přetrvává.

V roce 2014 se dvě odvážné ženy z Lidic paní Cábová a paní Kalibová a paní Mgr. Havlůjová z kladenské organizace svazu bojovníků za svobodu, iniciovaly první myšlenku uspořádat u příležitosti stého výročí od jejich narození vzpomínkovou akci. Na toto navázalo setkání s pamětníky našich letců RAF plk. Vranského, paní Šiškové, generála Bočka a dalších. A toto setkání vyústilo v založení Spolku na vybudování památníku Josef Horáka a Josefa Stříbrného v Lidicích. Jsem předsedou tohoto spolku a není to moc vděčná úloha. Naprostý nezájem obce, bývalého vedení památníku Lidice i přetrvávající zarputilý odpor některých neinformovaných obyvatel obce brání myšlence vybudování tohoto symbolického památníku dvěma lidickým letcům v Lidicích.   

Vysvětlete, prosím, neinformovaným proč je tento památník důležitý.

Je důležitý a to nejen pro obec. Tento památník a obzvlášť v Lidicích je důležitý symbol životaschopnosti národa. Je to symbol síly každého místa v České republice, Československé republice, kdy v každé vesnici žili jeden, dva, tři mladí muži, kteří neváhali vstát a jít bojovat proti zlu a za obnovení demokracie. Někteří padli, někteří přežili, mnozí skončili ve vězení. A je důležité si na ně, na významném místě vzpomenout.  A takovým významným místem jsou právě Lidice. Návštěvníci Lidic vidí jen utrpení, likvidaci života obce, mužů děti a mnohých žen. My ve spolku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného si myslíme, že je třeba návštěvníkům Lidic ukázat, že ves byla schopná vychovat mladé muže, kteří měli tu odvahu odejít a bojovat za vlast, za národ, za svobodu. A nebyly to jen Lidice, ale mnoho jiných obcí, ale tyto obce si svých bojovníků a obětí váží a připomínají si je. Připomínají si je památníky na náměstí, památníky se jmény vojáků první i druhé světové války.

Ale my ve spolku jsme optimisté. Vždyť Josef Horák a Josef Stříbrný nebyli jen obyvatelé obce Lidice bojující za války proti nepříteli, ale symboly toho, že je třeba za obec, rodinu, svobodu, vlast, ideály bojovat, třeba i umřít a že oběť není marná a že si na ní někdo vzpomene. Lidice nemají být jenom symbolem zmaru, smutku, vyhlazení, vymazání, smrti, ale také hrdosti a ukázka spolupráce, že demokratické síly nepřízeň války, pokusu o germanizaci a vyhlazení přežily a k tomu jim dopomohla lidská solidarita „Lidice Shall Live“, odpor mnohých bezejmenných i bojujících. Dva z nich byli lidičtí letci.

A je důležité, aby tyto informace o obci a jejich obyvatelích naši i zahraniční návštěvníci na pomezí mezi novou vesnicí, kam se Josef Horák a Josef Stříbrný vrátit nesměli a starou vsí, která již není, viděli.

Maminka patří k zastáncům tohoto památníku. Také se stále účastní vzpomínkových akcí.

Prvního června, tak jako v posledních několika letech již pravidelně, byla moje maminka na Cínovci. Pro 46 lidických žen to bylo po 3 letech v koncentračním táboře setkání s vlastí. Místo, kde překročily hranice, setkaly se s vojáky, legionáři, viděly československou vlajku a vyslechly si hymnu. Plakaly ženy a plakali i muži legionáři, ti věděli o osudu Lidic, ženy ještě ne. Pro navrátivší se ženy to bylo první místo, kdy se po třech letech poprvé dozvěděly, že jejich vesnice není a jejich muži jsou zastřeleni, to věděl v protektorátu každý. Tři roky žily v naději a toto byl jejich první šok, ne poslední.  Ženy a matky dětí se ptaly, kde jsou naše děti, to však nikdo nevěděl a všichni v Čechách mysleli, že také v nějakém sběrném táboře. Teprve později se dozvěděly, že se o nich neví a že jsou možná někde na převychování nebo v náhradních rodinách, teprve později se dozvěděly, že byly v Chelmu otráveny plynem z výfuků nákladních aut. Jen málo žen mělo to štěstí potkat se se svými dětmi. Byly to děti do 1 roku, které žily v kojeneckém ústavu v Praze a 7 navrátivších se dětí určených k převýchově.    

Toto každoroční setkání na Cínovci inicioval starosta Dubí Ing. Petr Pípal. Před třemi roky na hraničním přechodu nechal vybudovat dva pomníčky: Lidickým ženám a americkým pilotům z havarovaného letadla, kteří byli zákeřně zavražděni německou domobranou. Z tohoto setkání se stala hezká tradice a pietní vzpomínka příchodu žen do vlasti. Jen trochu smutku tato iniciativa z Dubí má: zastupitelé obce, ani paní starostka si cestu na Cínovec ještě nenašli.

Takže maminka je stále velice aktivní i ve svých úctyhodných 94 letech.

Moje maminka je stále čiperka, stále nás komanduje a organizuje nám život. A těší se na tuto sobotu a neděli, kdy k ní do Lidic na návštěvu, tak jako každé dva roky, přijede z Ameriky její přítel s českými kořeny Bill Nicolls – Boháček. Náhodně se potkali se před 10 lety v Lidicích na pietním setkání a od té doby se navštěvují. A pan Nicolls je netypický Američan, jeho dědeček byl z Moravy, on sice neumí česky, jen pár slov, ale o parašutistech a všech výsadcích do Protektorátu toho ví možná víc, než mnozí žáci našich škol.

Děkuji za rozhovor, přejeme hodně zdraví Vám, mamince a celé Vaší rodině! 

Foto 1: Tereza Cimburková

Foto 2, 4: Filip Cimburek

Foto 3, 5, 6: Miroslav Kaliba