Narození o Velikonočním pondělí

Znám několik jedinců, kteří mají s velikonočním pondělím co do velmi osobního činění, ač je to záležitost spíše ženská, než náboženská. Někteří se například tento den přímo narodili. Což je celkem náročný životní start a závazek. A z tohoto spojení pramení i velká očekávání. Nesnadná. Očekávání, která si často nastavují oni sami. Vím to dobře. Znám je. Jsem jedním z nich. Jedním z velikonočních beránků, tedy Beranů. Narozena na Velikonoční pondělí. 

Tělo mé osobní rodičky se rozhodlo, že budu velikonočním zajíčkem. Úplně nedomyslelo technicko-společenské detaily jako fakt, že doktoři se budou věnovat hodování, takže zázrak zrození bude provázet juchání a pobíhání důstojných lékařů s hodovačkou v ruce, honících rozchechtané a uječené sestřičky. Představuji si ten obraz podle vyprávění až groteskně. Maminka se tehdy moc nesmála. Ale asi svým vyprávěním nijak nezastrašila ani svou vlastní sestru, jejíž tělo si pro zrození svého syna vybralo o několik let později zcela stejný den. A tak jsme v rodině dva velikonoční zajíčci.

Zřejmě aby se to dobře pamatovalo, můj bratr se pro změnu narodil na MDŽ. Má však oproti nám tu výhodu, že má narozeniny vždy na tento svátek. Kdežto my, pondělňátka se stěhovavými velikonočními svátky, máme smůlu. Můj souRozenec je navíc jediným mužem v mém okolí, který na Den žen dostává dary. Naše společná matka oslavila před lety Den žen opravdu nejpříkladněji, jak jen mohla. Není snad většího důkazu ženství, než porod. Také proto by si podle mne dary stejně jako narozeninoví oslavenci zasloužily i všechny ženy – matky – rodičky.

Samozřejmě, že jsem k tomu došla, až když jsem sama přivedla prvního potomka na svět. První dítě se mi narodilo v den narozenin Alberta Einsteina (čímž si vysvětluji jeho nadprůměrnou inteligenci), ale dcerka se zasekla a toto stejné datum o tři roky později odmítla přijmout. Vydržela ještě o dva dny déle, čímž prokázala svoji chystanou tvrdohlavost a zároveň mi zajistila pozici děsné matky, která si plete data narození vlastních dětí. Nicméně abych neodbíhala k vlastním nedokonalostem: poté, co jsem si prožila pocit na-rození z druhé strany, teda jako ta, co se nerodí, ale jako ta, co rodí, mám jasno. Dárky a pocty by měl dostávat nejen oslavenec, ale (hlavně) jeho máma! A jestli rodila na Velikonoční pondělí, tak to platí dvojnásob!

Od narození se mi vždy během Velikonoc, jakkoliv jsou k sobě (tý)dnově bližší či vzdálenější, pokaždé děje něco zvláštního. Nebývá to jen negativní. Zato to bývá nečekané, ač by se dalo čekat, že už „něco“ můžu logicky po těch letech očekávat. Ale jedná se o tak široký rozsah, že je to opravdu neočekávatelné. Od nového příbytku nebo sádry, přes zlomené srdce či ideály, po vyražené zuby a podřízené. Jako bych s Velikonoci zažívala vždycky nový začátek, novou životní etapu.

Mám pocit, že loni jsem o Velikonocích musela nevědomky jíst na Boží hod posvěceného beránka, protože to prý pomáhá nalézt ztracenou cestu v lesích. Když vás po několika letech v „domácím vězení“ (ač bylo dobrovolné a radostné) vypustí do velkého světa svobody, tak ta šance, že přijde bloudění, je celkem vysoká. Sice cítíte svobodu, sice jste se na to chystali a připravovali, ale realita je realita. A já tedy reálně bloudila v mlze: pracovně, osobně, lidsky. Jako bych (jak jinak než o svátky o rok dříve) překročila bludný kořen. Opět nevědomky. Asi bych měla víc dávat pozor na to, co jím a kudy chodím. Na druhou stranu se zase říká, že i špatný vlak nás doveze do správné stanice, tak snad netřeba propadat mé oblíbené vykonstruované sebeparanoie. A co se tedy nestalo...

Respektive co se stalo: odpovídá to velikonočnímu času a pochutinám, zanedlouho po jejich strávení jsem totiž našla cestu, směr kudy dál a kudy rozhodně ne. A nebyla to žádná rádobynáboženská vymývárna mozků. Bylo to – zpětným pohledem – zcela obyčejně prokouknutí. Jako by se mi otevřely oči a já najednou viděla ne mlhu, ale lesní pěšinku, komfortně doplněnou o popsaný rozcestník. Ta se pak rozrostla na cestu, po které jsem radostně šlapala, občas nucena prodírat se zarostlou travou (pro alergika je to horší, než se na první pohled zdá) a prosekávat se trnitým křovím. Jak to poeticky až dramaticky zní. Hlavní je ale hepyend, neboli rozjezd neboli to, že jsem najednou nestála na místě, nevědouce co dál. Ten „end“ nebyl ani tak konec, jako spíš začátek.

Ale i opravdové konce mi pochopitelně, někdy těžko uchopitelně, bývají nachystány. Letos mi na velikonoční čas přichystala šrám na srdci ta rádoby spravedlivá s kosou. Není to sice poprvé za můj život v tento čas, ale stejně bych radši měla jen polámané ruce. A protože biblicky se lámal chléb s třiatřicítkou, kterou jsem už i já čerstvě přeprala, třeba se zlomí i moje velikonoční poDivnosti a rozloží se i do jiných období roku. Kdo ví.

No, uvidíme za rok.